Divadlo

O hře Muži s Alešem Bílíkem

Pokud vás láká i trochu jiná forma divadla než klasický Shakespeare na prknech Národního divadla, za návštěvu určitě stojí hra Muži uváděná v divadle Ponec. Za použití naprostého minima slov se hercům podaří donutit vás přemýšlet ještě alespoň pár hodin.

Poměrně krátké představení (trvá málo přes šedesát minut) Vás prostřednictvím dramatického pohybového vyjádření všech herců, netradiční – avšak velmi trefně zvolené – hudby a brilantních vizuálních detailů zavede do světa mužů a jejich problémů, reprezentujících však mnohé další.

Hra však, byť sám její název k této myšlence svádí, není jen hrou o mužích, není ani pouhou hrou o vztazích žen a mužů, ale odráží do určité míry zkušenosti, pocity, či myšlenky každého z nás. Představení v sobě obsahuje i několik těžko pochopitelných obrazů, které vycházejí z improvizací vytvořených během zkoušení. Každá postava vychází z osobních zážitků herce, který ji ztvárňuje, a i vztahy mezi postavami jsou určovány jejich interakcemi během zkoušení.

Jedná se o velmi intenzivní a netradiční představení, které srdečně doporučuji – zajděte do divadla Ponec osobně a zkuste tento úžasný zážitek sami!

Rozhovor

Vznikala hra výhradně pod rukama Adély Laštovkové Stodolové, nebo vychází i z Vašich osobních improvizací?

Hra vznikala ve spolupráci všech. Vycházela samozřejmě z Adéliny vize, která chtěla přinést pohled na muže, na jejich svět, na jejich chování. I zkoušení bylo netradiční, probíhalo čtyři měsíce, a zahrnovalo třeba psaní asociací na slovo muž, žena, matka, otec… Bylo zajímavé pozorovat, jak v každém vzbuzují tato slova něco úplně jiného.

Tvoje role štěněte tedy také vychází z toho, že se jedná o Tvojí první hru mimo DAMU?

Ano, moje role štěněte vycházela i z toho, že jsem tam přišel jako nejmladší a byla to moje první role mimo školu. Ta role taky reprezentuje dospívání…

Reprezentuje hra vztah mezi mužem a ženou?

Ne, není to vysloveně o vztahu muže a ženy. Adéla měla původně obrazy příznačné pro muže, postupně jsme ale zjišťovali, že se jedná o osobní problémy každého z nás… Jsou tam situace, které trápily nás, které vycházejí z nás… Ale setkal jsem se dvěma reakcemi, že se jedná o strašně antiženské představení. Ta ženská role ale není role ženy, je to role fenky. A tato role fenky se rozhodně nekryje s rolí ženy.

Ve hře je několik obrazů, které jsou poměrně obtížně pochopitelné… Třeba hned začátek hry, kdy si vůdce smečky vyměňuje boty…

Je tam taková skrytá věc… Během zkoušení zemřel jeden člověk. Marek Matějka. Bylo zvláštní, že od začátku byl taková stínová postava, nemohl moc zkoušet a když už přišel, hodně řešil svoje věci. Pak jsme došli k tomu, že bychom třeba chtěli, aby tam nic nedělal a jen byl na jevišti. V den, kdy s námi měl začít pořádně zkoušet, jsme se dozvěděli, že je v kómatu, a později zemřel… V představení ho reprezentuje ten pařez, když na začátku Petr Vaněk v roli vůdce smečky přijde, najde tam ty boty a bič a později v tom představení říká tomu pařezu: „Máro, já to nezvládám!“. Převzal totiž roli vůdce a nezvládá ji.

Pomohla Ti hra v lepším chápání muže a ženy?

V životě mě to změnilo v tom, že v určitých směrech jsem dospěl, ale… možná spíš toho muže, ženy nechápu pořád… (smích)

Co dodat?

Musím poděkovat Adéle. Patří jí strašné poděkování. Je potřeba vypíchnout její obrovskou schopnost pro obrazivost… ona v reálných situacích vidí to, jak by to mělo být ztvárněno divadelně. A samozřejmě SKUTŘI, kteří přišli téměř na konci a učesali to… Po čtyřech měsících už nevidíš, co tam ještě patří a co už ne… Dali tomu tu finální podobu, bez které by to nemohlo být. Takže taky, obrovské díky.

Režie

• Adéla Laštovková Stodolová a SKUTR

Hrají

• Aleš Bílík, Kuba Folvarčný, Jaro Ondruš, Marek Matějka, Ondřej Nosálek, Petr Vaněk a Zuzana Stavná / Adéla Laštovková Stodolová

Foto: divadlo Ponec a Damu.cz