Recenze

Posezení v legendární Fantově kavárně

Mohla by to být skvostná kavárna. Jedna z ikon pražských památek. Místo k setkávání vyznavačů architektury, intelektuálů nad knihami či jen obyčejnou zastávkou mezi přestupy. Mohla by být originálem v putovních místech. Bohužel slovo „kdyby“ je v případě Fantovy kavárny rozhodně na místě.

Josef Fanta patřil k legendárním českým architektům posledních dvou století. Jeho secesní styl byl sice považován za zastaralý, přesto se mu dostalo uznání již během života. K tomu mu určitě pomohl učitel a poskytovatel ochranných křídel Josef Zítka, jeden z největších architektů dob minulých, který má na kontě historické budovy jako Rudolfinum či Národní divadlo. Se znalostmi a zkušenostmi takto získanými se pan Fanta mohl podílet na nejen pražských stavbách. Dle jeho návrhů se postavily například Hlávkovy studentské koleje či budova Ministerstva obchodu a financí. Ovšem nejvíce se proslavil právě návrhem na novou budovu hlavního nádraží, se kterým vyhrál vypsané výběrové řízení. Samotnou stavbu pak svěřil do rukou kolegovi Vincenci Gregorovi. Josef Fanta zemřel v roce 1954, a kdyby viděl, co se děje s „jeho“ stavbou nyní a že jako památka na jeho celoživotní dílo má sloužit dle něj pojmenovaná kavárna, možná by plakal.

Současný provozovatel nejznámější „nádražky“ v republice je Rudolf Nikolai. A i přes slibovanou snahu pozvednout úroveň podniku, výsledek nikde. Ohromná rekonstrukce celé nádražní budovy, která započala před dvěma lety, je takřka dokončena. Posledním místem, které se má upravit je právě kavárna. V plánu je prosklený strop a celkové zkulturnění prostředí, včetně zrestaurování soch a secesních detailů. Ale bude to k něčemu? Dokáže „skleněný“ pohled pod nohami návštěvníků změnit ten na kavárnu samotnou? Proslulé místo schůzek prostitutů, dealerů drog a kapesních zlodějíčků by mělo být smutnou historií. Ale skutečně je? S informacemi v kapse, velkou nezaujatostí a dobrou náladou se tedy vydávám zjistit, zda skutečně ta káva, o které se traduje, že moc chuti nemá, se opravdu pije v atmosféře poněkud pochybné.

Takřka osmdesát míst k sezení je zpola obsazených. Pochybné existence ani zapáchající hosté zde ale nesedí. Jen partička zřejmě místních štamgastů, mladý pár a dvojičky rozsazené u piva. Vlastně nikdo nepije nic než zlatavý mok a tak paní servírka, která líným krokem přišla asi po patnácti minutách, co jsem se usadila, poněkud vyvalila oči, že mě nedonese čepované. Na přání bílé čokolády se šlehačkou se zatvářila udiveně, nic méně mi za deset minut přinesla sklenici s bílou čapkou na vrchu. Bez talířku, s cukrem vyloveným kdesi z rukávu si nechala zaplatit a unaveně přesunula pozornost jinam. Bílá čokoláda? Teplé mléko, po bližším prozkoumání mě trochu překvapilo zjištění, že prášek je na dně skleničky a asi bych si ho měla rozmíchat. Třeba bude potom nápoj čokoládu připomínat více. Dobře, nebude.

Pozoruji lidi na ochoze, anglicky hovořící turisty, kteří si nefotí secesní sochy ani historické monumenty, ale spíše jako pozoruhodné objekty návštěvníky sedící u kulatých stolků. Cukají mi koutky, bojovně držíc dobrou náladu. Čokoládu vzdávám a alespoň si v představách maluji, jaká by tahle kavárna mohla být.